Život si nemůžeme vybrat. Možná.

8. února 2018 v 10:47 | Franklin |  Téma Týdne
Nejsem zrovna nějaká super-umělecká duše, i když bych za to byl fakt rád, takže bohužel nenapíšu žádnej cool příběh. Místo toho budu zase vařit z vody. Enjoy.
V našem životě jsou prostě věci, co neovlivníme. Třeba to, že nejsem tak dobej na umění a takový věci, přestože je to takový moje přání. Ale něco takovýho máme všichni, že jo. Ale jde o to, že tyhle vlastnosti neutváří náš život, ale nás. Což znamená, že nemůžeme změnit sebe. Ale co náš život? To samozřejmě můžeme. Jako hele, máme nějakou základní životní formu, kterou udává naše osobnost. A co když se nám nelíbí? Třeba se nám líbí život někoho jinýho, nebo nám prostě ten náš nestačí. Tak se ten svůj pokusíme změnit, začneme si hrát na něco, co nejsme. Buď kvůli nespokojensoti, nebo kvůli touze po pozornosti. Dneska dost lidí dělá to, že si vymyslí nějaký závažný problémy, třeba mentální poruchu nebo tak. Jsem v depresi, jsem psychopat, sociopat, blablabla zabiju se. Tím rozhodně nechci říct, že takovej nikdo v reálu není. A tihle lidi jejich situaci ještě zhoršujou tím, že od nich odvádí pozornost a soustřeďujou ji na sebe. A dostkrát to i funguje.
Můžete teda změnit svůj život? No, vlastně jo, ale sebe nikdy nezměníte. Časem vás to přestane bavit, řekl bych. Když ne, přestane to bavit lidi kolem vás. Dělat ze sebe něco, co nejste většinou nevyjde. A jsou lidi, který si tím získáte, opravdu vaši přátelé? Vaši ne, jenom vaší uměle vytvořené persony. Děsně morální článek tohleto. Franklin out.
 

Neztrácet naději... je těžký

30. ledna 2018 v 20:22 | Franklin |  Téma Týdne
Naděje je rozhodně nádherně motivační věc, neztratit ji může ale být nelehký úkol. Ale co je vlastně naděje? Doufání v něco, často nemožného či nedosažitelného, za každou cenu. Nemám to z wikipedie, takže to asi není pravda. Takhle nějak funguje ověřování informací do všech prezentací a referátů. Je jedno, že Češi neumí hrát fotbal, stejně tak nějak vlastenecky doufáte, že vyhrajou (fotbal už dávno nesleduju). To není dobrej příklad, dneska už na televizi nidko nekouká, sledujou netflix, youtube a kdovíco (asi to není slovo, ale stejně ho požiju) ještě. No třeba když víte, že v testu z matiky nemáte ani jeden příklad správně, ale stejně doufáte, že se stal zázrak a učitel se slituje, i když většina učitelů na naší škole jsou bezcitná monstra v důchodovém věku.
Ale zpátky k té naději. Jak si ji vybudovat a pak udržet? Tady se nedozvíte fakta, ale jenom moje trapný spekulace. Ono hodně závísí na člověku. Jste-li skeptik bez špetky vůle a v depresi (jako já), říkate si, že naději ani moc nepotřebujete. Že situaci zvládnete posoudit sami. Neříkám, že takový člověk nemůže doufat nebo mít naději, snad každý ma aspoň minimální víru nebo naději. Někdo doufá v sebezlepšení, lásku, popularitu nebo jednoduše v úspěch. Přemýšlím, jestli doufám víc ve zlepšní mé nálady, nebo obecně mého života. Ale to je docela nepodstatný. Můžete ale nějak získat víru jen z vlastní vůle? Ne, řekl bych. Naděje je spontánní věc, když to ovlivňujete, je to chtíč. Prostě něco chcete, což není naděje (asi). A pokud je něco spontánní, neovlivníte to. A v tom je naděje úžasná a zároveň hrozná. Nemusí s vámi být, ale když je, stojí to za to.
Já bych toho dal za naději hodně. Za naději, že mám pro co žít, a že pro někoho něco znamenám. Nejen další smutná tvář v davu. Nemusí si o mě všichni myslet, že jsem Bůh nebo co já vím, ale snad každej chce pro někoho, možná pro pár lidí znamemat aspoň tolik, co znamenají ti lidi pro něj, a to bývá bohužel někdy několikanásobně víc. Tomu ale nezabráníte, nemůže být všechno podle vašich představ, a od toho tu vlastně naděje je.
Děkuju všem za přečtení, obzvláště těm, kteří to dočetli až sem. Snad vám nevadí má naprostá neschopnost držet se tématu. Carpete diem (to je množný číslo, kdyby vám to přišlo divný).

Kam dál

Reklama